Zpracoval Libor Aksler 06-2022/01-2023
Dobrkov až do roku 1976 býval samostatnou obcí se svým obecním úřadem, od roku 1945 tzv. místním národním výborem. Nevelké sídlo s nepříliš úrodnou půdou v okolí přinášelo obecní pokladně jen nízké daňové výnosy. Vedení obce proto na potřebné investice obracelo každou korunu třikrát a obecní majetek byl dlouho velmi skromný. Tento stav ale rázně změnil rok 1924. Dobrkovští tehdy překvapivě vyhráli na ministerstvu zemědělství boj o dva rozlehlé pozemky z parcelace velkostatku Rosice.
Šlo o obrovské třešňové sady (známé za první republiky pod názvy Lodrant a Skřivany[1]), o jejichž úrodu bývala v dražbách tlačenice a kupní cena 200 tisíc korun se obci z poloviny vrátila hned při první dražbě. I když s ošetřováním tisíců stromů bylo hodně práce a nákladů, generovaly sady velmi významný příjem.
- Snímek z třešňovky ze třicátých let 20. století. Soukromý archiv.
Obecní radě a zastupitelstvu se najednou otevřely zcela nové možnosti. Ves v krátké době splatila své dluhy, převzala elektrárenské družstvo a dokončila elektrifikaci obce. Blátivou a prašnou cestu skrz osadu nahradila nově vyštětovaná a štěrkem krytá silnice. Úzká místa cesty obec rozšířila výkupem předzahrádek a stavbou nových plotů. Velké opravy se dočkala kaple sv. Rodiny a kamenný kříž. V roce 1931 se novým prvkem obce stala váha na návsi u kříže a na polích pod horou se prováděly meliorační práce.
Občané si odhlasovali nákup společných strojů, jež si od obce půjčovali. Dřinu jim ulehčily vylušťovač, ledkovač, jetelový secí stroj a mlátička s motorem. Rybník na dolní návsi obroubily žulové kameny z Prosetína. Brzo se také na obecním úřadě objevil první telefon a na konci horní návsi velká hasičská zbrojnice s věží na sušení hadic a prostorem na uskladnění obecních hospodářských strojů.
U příležitosti padesáti let od vzniku dobrkovského hasičského sboru obec hasičům v roce 1936 pořídila nejen nové uniformy, ale hlavně zakoupila ve Vysokém Mýtě novou motorovou stříkačku zn. Stratílek jako náhradu za desítky let starou čtyřkolovou ruční stříkačku. Jednalo se o velmi drahý špás, který se splácel několik let.
- Dvoukolová stříkačka Stratílek typ 323 s dobrkovskou domovenkou. Stav v roce 2001. Foto Libor Aksler.
Stroj se po vsi mohl tahat ručně, byl velmi dobře vyvážen a pro několik silných mužů nemohla být manipulace s dvoukolkou žádný problém. Případný výjezd mimo obec se však stal reálným až v polovině roku 1939.
Tehdy se obec opět značně „rozšoupla“. V zápisech z jednání obecního zastupitelstva ze 4. června 1939 je totiž zapsáno: „Zakoupí se z prostředků obecních k účelům hasičským auto jako předvozek k motorové stříkačce a jako vůz sanitní.“
A jak se zastupitelé usnesli, tak se i stalo. Dobrkov si pořídil automobil. Sloužil, jak zápis uvedl, k tahání stříkačky a také mnohem častěji k převozu nemocných k lékaři či do nemocnice. Bohužel v zápisech ze schůzí zastupitelstva a rady se od doby pořízení vozu až do okamžiku, kdy došlo k rozhodnutí o jeho prodeji, neobjevil nikdy jeho přesný typ. Je to s podivem, ale v každé písemnosti pocházející z agendy obecního úřadu a později národního výboru Dobrkov se hovoří důsledně jen o „autě“. Zakoupí se „auto“, do opravy se odveze „auto“, nákup benzínu vyúčtován na „auto“ atd.
Sporadické zápisy o provozu automobilu v různých úředních knihách končí v roce 1971. V jednání pléna MNV dne 11. června 1971 bylo schváleno, že „se dá do Světa motorů oznámení o odprodeji auta“. Ale k velké smůle další záznamy z jednání pléna nebo rady už žádnou jinou zmínku k autu neobsahují. Účetní deník z této doby ve fondu MNV Dobrkov chybí a nenašel se ani žádný jiný doklad.
Bohužel ani zápisy z jednání finanční komise se tématu prodeje vozu nevěnují (z roku 1971 existují zápisy z 2. února, 20. dubna a další v pořadí je pak až z 23. března 1972). Zdálo se, že tajemství rozlouskne návštěva v pražské Národní knihovně, kde by mělo stačit najít onen inzerát ve Světě motorů a bude jasno. Leč ani v jednom vydání od června do konce roku 1971 se žádný inzerát o prodeji vozu z Dobrkova najít nepodařilo.
Informace o vozu jsem hledal také u několika Dobrkovských sousedů. Zbrojnice prodaná v 90. letech p. Nádvorníkovi byla v době, kdy do ní přišel, už zcela prázdná a dnes si nevzpomněl na nic, z čeho by se dalo usuzovat, co v ní parkovalo. Že hasiči nějaké auto používali, se některým usedlíkům matně vybavilo, ovšem jenom pan Doubravský si jako jeden z nejstarších pamětníků vybavil, že snad to byla značka Škoda s osmiválcovým motorem. A vozidlo mělo tehdy v 70. letech skončit u nějakého sběratele.
Zmínka o osmiválcovém motoru mne velmi zaujala, protože to značilo dost neobvyklý typ vozu, kterých se za éry první republiky zase tolik nevyrábělo. V případě značky Škoda se jednalo pouze o velmi luxusní typ 860, kterých vzniklo jen 49 kusů. Ale skutečně mohla Škoda 860 parkovat v dobrkovské garáži? Zaslal jsem proto dotaz do podnikového archivu Škodovky, zda mají přehled o majitelích dané unikátní série. Přehled mají, ale jen o prvních kupcích. Dobrkov by si Škodu 860 v roce 1939 musel pořídit již jako ojetou a tyto informace se už k výrobci nedostaly.
Zajímavé údaje se však podařilo získat ve fondu Okresního úřadu Chrudim (Státní okresní archiv Chrudim), kde jsou dochované listy hlášenek nových přírůstků motorových vozidel. Za rok 1939 je tam dokonce kompletní sada. Jelikož se hlášení týkala pouze zcela prvně evidovaných vozidel a vůz pro Dobrkov se v nich od června do konce roku 1939 neobjevil, potvrdila se tak hypotéza, že si koupili vůz z druhé ruky.
Další hledání v agendě Okresního úřadu Chrudim v sekci řidičských oprávnění přineslo postupný nález žádostí o řidičský průkaz pro tři dobrkovské občany, kteří dělali zkoušky v jeden den 26. září 1939 v Německém (Havlíčkově) Brodě. Jednalo se o pány Jaroslava Honzáka (27 let), Stanislava Kosteleckého (38 let) a Františka Košťála (41 let). Právě oni se přihlásili, nebo je vedení obce a hasičského sboru vybralo jako nejvhodnější adepty na řízení obcí pořízeného automobilu.
Řidičský průkaz nebyl tehdy žádnou všeobecnou samozřejmostí, jak jej známe dnes. A v případě, že jste byli dostatečně movití a mohli si nějaký automobil vůbec pořídit, potřebovali jste k získání tzv. „vůdčího listu“ několik dokumentů:
- vysvědčení zachovalosti (mravů), což bylo potvrzení z obecního úřadu, že vedete počestný život, máte svoji řemeslnou či zemědělskou živnost nebo jste jinak zabezpečen.
- domovský list (dnes můžeme zjednodušeně přirovnat k občanskému průkazu)
- křestní list
- výuční list
- vojenskou knížku
- posudek úředního lékaře, zda dostatečně vidí, zda má správný barvocit, zda dobře slyší a bez problémů ovládá horní i dolní končetiny.
- potvrzení o absolvování výuky jízdy a předpisů
Po získání všech dokladů poslal dotyčný žádost a dvě fotografie na okresní úřad, který si od místně příslušné četnické stanice vyžádal informace „ohledně žadatelovy zachovalosti a spolehlivosti, dále, není-li snad stižen nějakou nemocí, která by snad byla utajena (jako ku příkladu chorobou nervovou, občasnými nevolnostmi anebo snad epileptickými záchvaty a podobně)“.
Po odpovědi z četnické stanice a zaplacení poplatku 30 korun vystavil okresní úřad list o připuštění žadatele k řidičské zkoušce. Naši adepti složili zkoušky u komisaře Ing. Karla Lachouta v Německém (Havlíčkově) Brodě 26. září a již 3. října jim byl řidičský průkaz v Chrudimi vystaven a předán.
Ale vraťme se ještě k oněm podkladům pro žádost. V pátrání po identifikaci dobrkovského vozidla se staly důležitým prvkem potvrzenky o absolvování výuky jízdy a předpisů. Každý uchazeč o řidičský průkaz musel buď absolvovat autoškolu, které již tehdy v některých větších městech fungovaly, nebo se, tak jako v případě všech tří dobrkovských mužů, vyučit jízdě pod vedením zkušeného řidiče. V našem případě potvrzení vystavil pan Ladislav Novák, podepsaný jako „šofér a majitel autoopravny v Luži“.
Pan Novák všem potvrdil, že jízdu i předpisy velmi dobře ovládají, a že je může doporučit ke zkouškám. A jelikož jízdy probíhaly přímo s konkrétním vozem, na který si řidič žádal vůdčí list, tak se v textu Novákových stvrzenek objevila u všech tří řidičských adeptů formule, že dotyčný „velmi dobře ovládá jízdu automobilem Škoda 8“. Navíc pan Košťál do své žádosti o připuštění ke zkouškám uvádí, že je chce vykonat „na voze Škoda osmiválec, osobní“. Tyto indicie ve spojení se vzpomínkou pana Doubravského znovu potvrzovaly dojem, že Dobrkov si opravdu pořídil Škodu 860.
Ale výslovné uvedení značky i typu vozu dosud nikde žádný písemný pramen neobsahoval. Nově nalezený dotaz Okresního úřadu Chrudim z roku 1940 na akceschopnost hasičského sboru přinesl známou lakonickou odpověď z Dobrkova, že „stříkačka i auto jsou v pořádku“. Protože vozidlo přetrvalo v Dobrkově dlouho do socialistické éry, byla panem ředitelem Bočkem z chrudimského archivu také prohledána agenda Okresního národního výboru Chrudim, ale s negativním výsledkem. Stejný, tedy nulový, výsledek přineslo i pátrání ve Vojenském ústředním archivu a Vojenském historickém archivu. Vojáci totiž po nějaký čas evidovali všechny osobní i nákladní vozy k případné potřebě při mobilizaci. Zdálo se, že Škodovka a Dobrkov zůstanou ve spojení zakrytém hustou mlhou.
V úvahách nad vyčerpanými možnostmi přišla myšlenka na hasičské oslavy. Při nich se potkává řada příslušníků sborů i jejich technika. A od roku 1939 do padesátých či šedesátých let se přece muži z Dobrkova museli někde prezentovat. Pátrání v Luži ve fotoarchivu obce a fotoarchivu hasičů sice úspěch nepřineslo, ale spádovým městem pro Dobrkov bývala i Chrast. A chrastecké muzeum po rešerši paní kurátorky Schináglové poskytlo kýžený důkaz. Fotografii pořízenou na oslavách 70 let od založení SDH Chrast v létě roku 1944. Jeden snímek zachytil vůz Škoda 860 se zapřaženou motorovou stříkačkou na ulici směřující do náměstí. Přestože automobil nemá žádnou viditelnou domovenku, silueta připojené stříkačky i část nápisu na její kapotě jasně svědčí o příslušnosti k Dobrkovu.
- Detail domovenek na kapotě dobrkovské stříkačky. Nejstarší vrstva zněla SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ DOBRKOV. Po dobu 2. sv. války musel být český název nahrazen nápisem německo-českým. V roce 1945 došlo k zatření německého znění a zůstal jen HASIČSKÝ SBOR DOBRKOV.
- Jednotlivé vrstvy odhalilo louhování barev při renovaci stroje po roce 2004 členy hasičského sboru v Radimi, kteří stroj zachránili před sešrotováním. K tomu mělo dojít při vyklizení zbrojnice na Domanicích, kam byl převezen po prodeji dobrkovské zbrojnice do soukromých rukou. Po renovaci dostala stříkačka domovenky nového vlastníka, tedy SDH Radim. Právě dvojjazyčné provedení nápisu z doby německé okupace je dobře patrné na stříkačce tažené při oslavách v Chrasti na následujícím snímku.
- Fotografie inv. č. 22Ao-23 ze sbírky Městského muzea Chrast.
Máme tedy konečně v ruce jednoznačný důkaz o tom, že si třešněmi zbohatlá obec Dobrkov v roce 1939 pořídila osm až deset let starý vůz značky Škoda 860. Limuzína se šesti bočními okny neměla vzhledem ke své hmotnosti a síle motoru s taháním devět metráků těžké stříkačky žádný problém. Současně se do prostorného interiéru mohlo pohodlně usadit osm a v případě nouze i deset hasičů. Z tohoto pohledu se jednalo o velmi dobrou investici.
Ke kolika požárům auto vyjelo, není možné pro nedostatek podkladů uvést. Jak bylo vytíženo jízdami za lékařem, napověděla účetní kniha z roku 1947. V období květen až prosinec do ní zapsali 28 jízd s nemocnými, dále dvě cesty na zemský úřad do Prahy, a tak můžeme spekulovat o průměru čtyř jízd za měsíc. Další rok zachytila náklady na benzín, kterého se pořídilo 885 l. Při průměrné spotřebě 0,2 l/km se tedy mohlo ujet přibližně 4.400 km. Ale pro stanovení relevantních čísel nám stále chybí mnoho údajů.
- Zvětšenina snímku inv. č. 22AO-23 ze sbírky Městského muzea Chrast.
Stejně tak chybí i další historie vozu. Můžeme předpokládat, že frekvence jeho použití v padesátých a šedesátých letech poklesla vlivem postupného rozvoje veřejné i soukromé dopravy. Problematické mohlo být shánění náhradních dílů i samotný finančně nákladný provoz. Jisté je pouze rozhodnutí představitelů obce o odprodeji Škodovky učiněné 11. června 1971. Směr cesty někdejší luxusní limuzíny, kterou dnes mnozí automobiloví odborníci srovnávají se značkou Roll-Royce, halí už opravdu neproniknutelný závoj zapomnění.
- Poslední stopa po dobrkovském automobilu.
A jaké parametry vozidlo mělo?
Níže jsou uvedeny přepisy specifikace ze stránek www.skoda-storyboard.com, www.auto.cz/skoda-860 a knihy Jana Tučka „Auta první republiky 1918-1938“; Grada Publishing, a.s., Praha 2017
Škoda 860
Pražský autosalón na podzim roku 1929 zažil představení nové řady automobilů značky Škoda. Jejich číselné označení odpovídalo vždy počtu válců a přibližnému výkonu v koních. Vrcholem nabídky mladoboleslavské automobilky se stala Škoda 860 – jako suverénně nejluxusnější a nejdražší typ vozu, který nebyl určen pro každého. Výjimečné vozidlo nečekala žádná velkosériová produkce, výroba padesátikusové série byla zahájena na jaře roku 1930. V následujících třech letech jich vyrobili pouhých 49 ks.
- Snímek Škody 860 převzatý z publikace Jana Tučka „Auta první republiky 1918-1939“ z nakladatelství Grada Publishing, Praha 2017, ISBN 978-80-271-04666-6
Pod kapotou se ukrýval řadový osmiválec 3.880 ccm, jenž vozu dával 60 koní a umožňoval rychlost až 110 km za hodinu. Motor měl snímatelnou hlavu, hliníkové písty, duralové ojnice, karburátor Zenith, tlakové oběžné mazání s dvojnásobným filtrem, akumulátorové zapalování s rozdělovačem Scintilla, chlazení s nuceným oběhem a ventilátorem. Vynikal pružností a na svou dobu velmi tichým chodem.
Klikový hřídel uložený v devíti ložiskách doplňoval Lanchesterův tlumič kmitů eliminující nežádoucí vibrace. Kardanová tyč poháněla zadní kola přes vícelamelovou spojku a třístupňovou mechanickou převodovkou se zpátečkou. Spotřeba oleje činila 0,5 l/100 km a spotřeba benzínu cca 16 až 20 l/100 km. Vůz měl dvě palivové nádrže, hlavní 55 l za zadní nápravou a pomocnou 40 l umístěnou vpředu pod kapotou (ta mohla zásobovat motor i bez chodu palivového čerpadla).
Jak bylo tehdy obvyklé, automobilka dodávala jen podvozek s motorem a jednotlivé karoserie stavěly na objednávku zákazníka různé specializované firmy. Kdo karosoval vůz, který se později ocitl na Dobrkově, bohužel nevíme, ale z dochovaného snímku je patrné, že měl karoserii typu limuzína.
O dalších vyrobených kusech je známo, že byly šesti až sedmimístné, ale existovaly i čtyř až šestimístné otevřené vozy. Jejich výbava odpovídala soudobým nárokům na největší luxus – pasažéry na palubě hýčkaly nejkvalitnější materiály zpracované nejlepšími řemeslníky. Přístrojová deska byla obložená dřevem a vybavená například i sklonoměrem, jakýmsi předchůdcem moderního „rádce řazení“. Ve stoupání či klesání vybízel k včasnému přechodu na nižší rychlostní stupeň, na rovině naopak ke změně směrem „nahoru“.
Na komfortně čalouněné zadní lavici s opěrkami pro lokty mohly sedět až tři dospělé osoby, vzhledem k velkorysé nabídce prostoru pro nohy zbylo místo i pro dvě samostatně výklopná pomocná sedátka. Ta byla určena například dětem či doprovodnému personálu. V podlaze zabudované vytápění využívalo tepelné energie výfukových plynů. Součástí sériové výbavy byly také například schránka s toaletními potřebami, vnitřní telefon nebo tři svítilny. Roletky na zadních oknech mohly skrýt cestující před zraky kolemjdoucích. Kouření bylo tehdy v módě, tudíž nesměly chybět ani dva zapalovače na cigarety a doutníky.
Opěradlo nohou bylo určeno pro panstvo na zadních sedadlech, při nastupování večer a v noci pomohlo nejen dámám osvětlení stupaček. Zákazníci mohli zvolit i přepážku za řidičem, tedy spouštěcí sklo, které oddělovalo prostor vpředu od kabiny pro cestující a zajišťovalo diskrétnost. Škrabka na boty představovala při nepřízni počasí takřka nutnost, zašpinění interiéru nebylo jaksi vhodné. Pro zavazadla pak sloužil odnímatelný kufr na zádi vozu.
Podvozek s rozvorem náprav 3.570 mm byl konstrukční klasikou s tuhými nápravami a dlouhými a širokými svazky listových per. Zadní nápravu výrobce osadil nehlučným kuželovým soukolím Gleason. Na robustním ocelovém žebřinovém rámu spočívala výdřeva z jasanu, na kterou byly připevněny plechové díly karoserie. Tlumiče pérování byly hydraulické. Mechanické brzdy působily na všechna kola a disponovaly již podtlakovým posilovačem Dewandre.
Zajímavostí je i světlá výška 220 mm, kterou nemá ani mnohé současné SUV. Rám se nacházel 505 mm nad vozovkou! Škoda 860 měřila s otevřenou karoserií na délku 5.425 mm, na šířku 1.750 mm a na výšku 1.880 mm, vážila 1.930 kg, samotný podvozek pak měl minimálně 1.265 kg.
Typ 860
Výroba 1929-1933
Počet vyrobených strojů 49
Motor (typ, počet válců) 8
Chlazení kapalinové
Kubatura (ccm) 3.880
Vrtání (mm) 75
Zdvih (mm) 110
Výkon (výkon/ot. min) 60 k (44 kW)
Karburátor (značka, typ) Zenith 42 U, Zenith UP 36
Druhy karoserie limuzína, kabriolet, falešný kabriolet
Počet míst 4-8
Délka (mm) 5.425
Šířka (mm) 1.750
Výška (mm) 1.880
Rozvor (mm) 3.570
Rozchod před/zad (mm) 1.400/1.400
Pohotovostní hmotnost 1.850 kg
Pohon zadní, kardan
Převodovka man. 3+1
Pneu 6,50 x 20
Rychlost (km/h) 110
Brzdy mechanické bubnové s posilovačem Dewandre
Zdroje a prameny:
Státní okresní archiv Chrudim:
ObÚ Dobrkov; MNV Dobrkov; OkÚ Chrudim; ONV Chrudim
Městské muzeum Chrast, Sbírka fotografií, inv. č. 22Ao-23
Národní knihovna České republiky – Knihovní fondy a služby:
Signatura: Nc 008966, Svět motorů, ročník 1971
Tuček Jan: Auta první republiky 1918-1938,
Grada Publishing, a.s., Praha 2017; ISBN 978-80-271-04666-6
https://www.skoda-storyboard.com/cs/tiskove-zpravy-archiv/perla-sbirek-skoda-muzea-vrcholny-osmivalcovy-model-skoda-860-opet-v-plnem-lesku/¨
[dostupné on-line 17.1.2023]
https://www.auto.cz/skoda-860-pripomente-si-rolls-royce-z-mlade-boleslavi-125519
[dostupné on-line 17.1.2023]
[1] Oba sady náležely do KU Rosice. Skřívany mají parcelní číslo 1322/1 a 1322/2; Lodrant má p.č. 1336. K jejich vykácení a změně užívání pozemku na pole došlo koncem 70. let minulého století.